Země Pod hladinou

24. února 2017 v 14:36 | B. |  POVÍDKY
Už když jsem byl malý kluk, propadl jsem vášni fotografování, jelikož ten zázrak, že nějaký stroj dokáže dostat na papír skutečnost do poslední tečky, mě fascinovala. Na jedny Vánoce, bylo mi myslím deset let, jsem dostal vytoužený foťák. Byla to sice spíše jen hračka, tak na třicet fotek, a pak jste ho mohli vyhodit, ale i tak jsem byl štěstím bez sebe. Pečlivě jsem si hledáčkem zkoušel všelijaké možné pohledy na vánoční stromeček, až jsem vybral jeden, který se mi opravdu líbil. Přeci nevyfotím celý film během jednoho dne, ne?

Rodiče ze mě měli radost a já jsem měl ještě větší radost z jejich skvělého dárku. Nedokázal jsem z něj celý večer spustit oči, neustále jsem ho hlídal, aby se mu náhodou něco nestalo.

Bylo to bláznovství a nadšení spojené v jeden velký celek - můj osud.

Dalšího rána jsem nemohl dospat, protože mi táta slíbil, že spolu půjdeme fotit. Vyšli jsme. Já s mým plastovým foťáčkem hrdě pověšeným na krku, táta až po uši zachumlaný v zimní bundě. Ano, byla zima, mrzlo, ale mě to v tu chvíli bylo úplně jedno.




"Půjdeme do parku, jo?"
"Dobrá, dobrá, ale nefoť všechny nesmysly…," brblal si táta pod vousy.
"Neboj tati," pokusil jsem se zatvářit dospěle. Byl jsem nadšený jako nikdy jindy. Prošli jsme podchodem a vyšli přímo u parku. Hned jsem začal pozorovat, co se kde dělo, kde byl jaký zajímavý strom, tráva pokrytá sněhem… Na to kolik mi v té době bylo, jsem o všem přemýšlel jinak než mí vrstevníci, s nimiž jsem si ve škole ani moc nerozuměl. Táta se parkem zadumaně procházel, já lítal od jedné blbosti hned ke druhé. Najednou jsem se ocitl tak nějak z otcova dohledu a zaujala mě zasněžená fontána vprostřed zamrzlého jezírka. Ano, dětský rozum je o něco skromnější než ten dospělácký, proto jsem se bez váhání rozběhl po ledě, natěšený na to, až vyfotím druhou fotku.

Najednou mi přišlo, jako bych ztrácel pevnou půdu pod nohama a začal - snad létat! Ano, pevnou půdu jsem opravdu ztratil, a zbyla mi jen voda. Led na jezírku se pode mnou roztříštil na tisíce kousíčků a já se potápěl do ledové vody níž a níž. Ani jsem netušil, že by bylo jezírko takto hluboké a ani jsem necítil chlad vody, která mě obklopovala.

V rozvířené vodě kolem mě se divoce točily kousky ledu. Fungovaly jako malá zrcadla a já se v nich viděl dočista ze všech úhlů. Po chvíli mi začalo docházet, že se začínám měnit. Stárl jsem, najednou jsem byl v pubertě a po chvíli téměř dospělý. Pak jsem tvrdě dopadl.

Když jsem se probudil, chvíli jsem měl okolní svět dočista zamlžený. Neviděl jsem pevný obrys vůbec ničeho. Vše kolem bylo sice nejspíš barevné, ale momentálně jsem nemohl nic rozeznat. Nevěřil jsem vlastním očím, když jsem se pak probral úplně. Všude bylo plno zvláštních lidí s pomalovanými obličeji v ještě zvláštních oblečcích - takové vrstvené šaty, pestrobarevné a každá látka měla jiný vzor. Jejich styl oblékání i jejich účesy mi neprozrazovaly vůbec nic o jejich pohlaví. Nešlo rozeznat, kdo je muž a kdo žena. Chvíli jsem si i myslel, že jsem se utopil, pak jsem si ale vzpomněl na tu cestu vodou a na to že jsem o pár let starší. A na foťák!

"Kde mám foťák?!" Zakřičel jsem na dav lidí shromážděných kolem mě. Jeden z nich na mě promluvil naprosto cizí řečí. Začal jsem gestikulovat. Rukama jsem naznačoval krabičku, která mi visela na krku, než jsem dopadl, a neustále jsem opakoval "foťák, fotoaparát, hledám foťák…" Bylo to beznadějné.
Jeden z nich, ve tváři vypadal staře a jeho šaty byly opatřeny velkou kapucí, dlouhými rukávy a spoustou všelijakých knoflíků, věciček, kamínků a suchých rostlin, našitých na zadní straně jeho hábitu, mě vzal za ruku a vedl mě takovou temnou uličkou. Z počátku jsem byl opravdu hodně vystrašený, už ze vzezření těch lidí, natož z tohoto místa, ale po chvíli na mě ten člověk promluvil naší řečí.

"Váš foťák být v bezpečí. My jít do můj palác. Já vše vysvětlit potom."

Chvíli jsem na něj koukal jako na pouhý výplod mé fantazie, jako na vše kolem, ale protože mě držel za ruku, a jeho ruka byla skutečná, museli být skuteční úplně všichni. Vedl mě za sebou a já přemýšlel, co se vlastně všechno vůbec stalo. V zrcadle, které viselo na jednom z velkých a nejspíš i starých stromů, jsem se zahlédl, a vypadal jsem úplně jinak! Byl jsem vyšší, starší, měl jsem úplně jiný obličej. Pak se mi začalo vybavovat, co se vlastně stalo…

Hlavou mi poletovaly záblesky vzpomínek na cestu vodou a na kousky ledu, ve kterých jsem pozoroval svoji proměnu.

"Tohle ale nechápu. Proč jsem starší?" Řekl jsem do ticha.
"Čas plynout zde jinak než v zemi Nad hladinou."

A šli jsme dál. Míjeli jsme spousty zvláštně vyzdobených domů, s hromadou věžiček a malých okýnek, velké množství starých a velikých stromů, miliony květin a zvláštních a nádherných motýlů, ale nikde žádný lidský tvor. Kochal jsem se krajinou a zdálo se mi, že jdeme už celou věčnost. Najednou se před námi rozprostřela plocha s čerstvě posekanou trávou, se spoustou malých keříčků a různobarevných růží. Celému této scenérii vévodila nádherná budova. Žasl jsem a toužil si to vyfotit. Pak mi došlo, že vlastně nemám čím. Stáli jsme před velikou kovanou branou se nespočitatelným množstvím pestrých sklíček. Byl jsem oněmělý úžasem.

Brána se bez jediného vrznutí otevřela a mně se naskytl ještě krásnější pohled. Viděl jsem překrásnou perleťovou fontánu s duhovou vodou a všude kolem se ladně vznášely nádherné rybičky. Ten muž mě zavedl do síně, nejspíš pro přijímání návštěv. Neměl jsem slov pro to, abych dokázal popsat, jak bylo vše nádherné.

Mluvili jsme spolu, docela jsme se i chápali. Dozvěděl jsem se, že tento svět se jmenuje Pod hladinou a ten, ze kterého jsem spadl, je pro místní obyvatele svět Nad hladinou. Je to pochopitelné, spadl jsem sem jezírkem…

Kurag, vládce této země, mi vysvětlil, že si mě vybrali na pomoc a proto se dopustili proražení silného ledu na jezírku. Udělali to prý podruhé. Poprvé, když jedna starší žena padla v noci v zimě na zamrzlé jezírko, těžce postřelena, a naději na záchranu života na našem světě neměla. Proto roztříštili led a nechali ji spadnout k nim. Sice cestou sem zestárla, ale zde neměla žádné stopy po zranění, ale nikdy s nikým nepromluvila, stále sedí ve svém domku a nikdy nevychází ven. Protože ona jako jediná umí nejlépe moji řečí, poslal mě Kurag se dvěma poskoky k ní.

Hned když mě spatřila ve dveřích, pochopila, že jsem byl Ten druhý, jak o mě všichni mluvili, a taky věděla proč jsem se sem dostal. Z jejího vyprávění jsem pochopil, že už je tu opravdu hodně dlouho a že dokonale ovládá tento jazyk. Pověděla mi, že této zemi hrozí zkáza a já jsem jediný, kdo by jim mohl pomoci.
"Víš, tato země a její obyvatelé přežívají jenom díky světlu z křišťálového pylonu, který je ukrytý přímo pod fontánou v jezírku, kterým jsi propadl. Ten krystal ale přestává zářit a lidé zde pomalu ztrácí život. Pokud krystal zhasne úplně, všichni zemřeme. Až na mě. Já bych zde zůstala v naprosté tmě úplně sama. Nejsem jako oni," zavzdychala a pohlédla na mne starýma očima, které obklopovaly vějířky vrásek.
"Já…" nevěřil jsem vlastním uším, "jak já bych vám vlastně vůbec mohl pomoct? Nechápu souvislosti."
"Musíme tě připravit na cestu zpět na tvou zem, to bude chvíli trvat, ale na tvém světě neuběhne ani minuta. Pak ti Kurag vysvětlí, co přesně máš udělat s krystalem, abys nás zachránil." Odmlčela se a zadívala se někam do prázdna.
"A to bude vše?"
"Ano, to bude vše," hlesla stařenka a dál se dívala z okna ven.

V tichosti jsem vyšel z jejího skromného domku a ti dva muži, nejspíš muži, mě dovedli zpět do paláce. Celou cestu jsem je pečlivě sledoval. Jeden měl na obličeji jen nesmyslné obrazce, různobarevné, jakoby načmárané pastelkami, ale ten druhý měl pokreslenou jen půlku obličeje a to hvězdami a sluncem. Oba měli dlouhé bledé vlasy, spletené do různých volných účesů, sepnuté mašlemi z látek, propletené stuhami s korálky. Vlastně jen z mužských rysů jejich obličejů jsem usuzoval, že jde o muže. Beze slova mě zanechali stát v pro mě již známé místnosti. Po chvíli přišel Kurag s ještě jedním poskokem. Byl ale mladší, měl krásnější šaty, ženštější rysy a dlouhé vlnité světlebéžové vlasy s několika mašlemi a sponami. Promluvil na mě.
"Ajut miret Theo." Měl hodně jemný hlas.
"To být Theo, bude tebe učit." Vyzval mě k uklonění a odešel.
"Et huja derato mi ju," vzal mě za ruku a táhl mě s sebou. Prošli jsme vesnicí, přes les, míjeli jsme mohutné a vzrostlé stromy. Přišli jsme k malé chaloupce. Byla to jedna místnost se dvěmi postelemi a kulatým stolem uprostřed. Celou jednu stěnu pokrývaly všelijaké ampule, baňky, pohárky a flaštičky s všemožně barevnými obsahy. Posadil mě na postel, dal mi nějaký zvláštní plod, ukázal na něj a řekl: "Akabu." Pak si jeden z plodů přiložil k ústům a zakousl se do něj, "setu," řekl, až polkl.

Celé dny a noci, které od sebe nešly téměř rozeznat, jsme trávili spolu, a on mě učil jejich jazyku. Po pár týdnech jsem se s každým z okolí již docela bravurně domluvil. Společné chvíle strávené s Theo mě vždy dostávaly do rozpaků, a po čase jsem si všiml, že se jeho vlasy v mé přítomnosti barví do bledě růžova. Když jsem se ptal starších, vysvětlili mi, že se jejich vlasy zabarvují podle jejich duševního stavu. Když se cítí opravdu skvěle, tak jim vlasy růžoví. Byl jsem z toho rozčarovaný.

Jednou jsme já a Theo šli na procházku po jejich zemi. Zavedl mě k nádherným tyrkysovým jezírkům. Nevydržel jsem a skočil jsem do vody. Theo skočil taky. Když se ocitl ve vodě, jeho vlasy byly celé růžové.
"Ajut laderato dejut.."
"Laderato? Ete Laderatu?"
"Laderato…" zčervenala.
Pochopil jsem. Celou dobu jsem si myslel, že je to krásný mladý muž, ale byla to překrásná dívka. Ten samý den večer, mi Theo vysvětlila, kde přesně najdu pylon a co s ním mám dělat. "Dejut herbu kandelo pylonen ifre tomje talakum. Labone pylonen hoskutove ande tulobe sito gudivole. Balune, balune gudivole! Jakoe duote ludimu lakom. Da pakne."
"Hulake mentog hanu jekalo bavut reodi."
"Hadde, nakome jute bavut reodi. Nakpi hajud debutem sikam lajuf."
Pochopil jsem, co přesně musím udělat pro záchranu jejich světa, ale pořád jsem nechápal proč je tak složité dostat mě zpět. Kurag mi to po pár dnech vysvětlil. Můžou člověka na jeho svět vrátit jen jednou a bude k tomu potřeba síla všech bytostí v jejich zemi. Všichni musí nahlas a v jeden moment pronést jedno slůvko, a pak můj život bude pokračovat úplně stejně, jako běžel do té doby, než jsem se propadl.

Nadešel ten den. Kurag mi vrátil můj foťák a já si stihl vyfotit pár momentek. Položili mne na místo, kam jsem spadl a pak jsem jen slyšel společné svolání "Jeratumaho!" Celou cestu na moji zem jsem v rukou svíral foťák a myslel na Theo. Zamiloval jsem se a ona mi svoji lásku naneštěstí opětovala tak vřele, že jsem opravdu hodně litoval mého odchodu.
Z ničeho nic jsem otevřel oči, jako bych jen mrknul, a stiskl jsem spoušť. Foťák cvakl a já před sebou viděl sníh, zamrzlé jezírko a fontánu. Ohlédl jsem se a uviděl svého otce. Volal na mě. Přiběhl jsem k němu a neustále jsem nevěřil tomu, co jsem před chvílí zažil.

Přešla zima, oslavil jsem jedenácté narozeniny a voda v jezírku konečně roztála. Stále jsem si myslel, že jsem se zbláznil, ale někomu jsem to přece jen slíbil, a ten někdo vypadal skutečně, tak jsem se vydal sám do parku. Přišel jsem k jezírku, kolem chodila spousta lidí se psy a také maminky s kočárky a dětmi. Neváhal jsem a skočil jsem do vody. Trvalo mi, než jsem si zvykl na to šero, ale napůl poslepu jsem nahmatal na dně fontánu. Chvíli mi to trvalo, naštěstí jsem ten krystal jsem našel. Téměř nezářil.
"Právě v čas," pomyslelo si moje vyspělejší Já. Opatrně jsem krystal vzal do rukou a rukávem mikiny ho leštil a čistil, až mě jeho záře začala oslňovat. Se zmatkem v hlavě jsem ho uložil zpátky do jeho skrýše a jako bych zaslechl tiché "labachu," doprovázené šepotem vlnek. Vynořil jsem se a lapal po dechu. Mého potápění si naštěstí nikdo z kolemjdoucích nevšiml. Vylezl jsem ven a jako nezbedný a promočený capart jsem utíkal domů.

Přišel další rok, další oslava narozenin a na tuto událost jsem úplně zapomněl, protože se mi v ni pořád nechtělo věřit, ale jednou jsem na ulici uviděl dívku. Snad to byl přelud, ale vypadala dočista jako Theo. Její černé oči mě do sebe vtahovaly a mé city k ní znovu zaplály. Každým dnem jsem se citově měnil z dvanáctiletého kluka v dospělého a čekal jsem na zimu.

Byl jsem plně rozhodnutý skákat po zamrzlém jezírku tak dlouho, až se propadnu, a znovu navštívím svět Pod hladinou. A tak se taky stalo. Nastala zima a hned s první ledem jsem šel do parku. Vše šlo podle mého dětinského plánu a já jsem s plnou vervou skočil na led. Byl pevnější, než jsem si myslel. Párkrát jsem tam ještě dupal a pak jsem se dočkal křupnutí.

Spadl jsem do ledové vody, na chvilku mě zachvátila panika. Tu jsem před tím vůbec necítil. Ani ten chlad vody, ten mráz, tu úzkost. Padal jsem sice pořád níž a níž, ale přestával jsem cítit prsty, docházel mi kyslík. Neustále jsem padal dolů a přestával vnímat svět. Naposledy jsem vydechl, zavřel oči a mé zmrzlé tělo kleslo ke dnu. Poslední na co jsem pomyslel, dřív, než se poslední bublina s kyslíkem z mých plic zastavila na hladině pod ledem, byly růžovějící vlasy Theo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama