Srpen 2016

Blogová

30. srpna 2016 v 19:56 | B. |  POEZIE
Včera jsem četla rozhovor
Prý co blogování ti dalo
- svobodu pocit bytí snad
Hlavně co díky blogu se stalo

Stačilo málo - kunda v komentáři
A vyrostla láska platonicky rudá
Bez něj byla bych dozajista
Blogovo-mailových orgasmů chudá

Záhodno bylo by ptát se i jinak
Co naopak psaní článků ti vzalo
Řkla bych s trpkostí na čele
Deprese? A to není málo

Sic nejsem u sta procent v plusu
Co nálady černé mé týká se
Pomalu byť jistě cítím
Že k lepším časům blýská se

Však uvidím jak bude za týden
Ovšem tento den je od rána jiný
Neházím kolem sebe slovním bordelem
A nemám ze sebe pocit viny

Včerejší rozhovor utkvěl mi v hlavě
A taky pár půlnočních článků poté
Vrhám se po hlavě s velkou obezřetností
Do velmi očekávané - přesně do té

Změny
Kostky jsou
Vyvrženy

Černá

24. srpna 2016 v 19:35 | B. |  POEZIE
Najít si v temnotě tmu ještě větší
Ve které se budete cítit pokojně
Udělat v mysli z černé barvy něco
Díky čemuž se budete cítit trochu obstojně

Vytvořit talisman z věci s štěstím spjaté
S úsměvem klidem krásou se sebevědomím
Ale cítit se jako někdo kdo něco zvládá
To ještě stále bohužel neumím

Můj cíl je naučit se žít se sebou samou
Malými krůčky k tomu zatím kráčím
Zahalená do černé a s talismanem
Se už o trošku méně mračím


Bídná

22. srpna 2016 v 18:57 | B. |  POEZIE
Mozek ušima zvracím
Oči v sloup k lidem obracím
Jsem sice trochu v módu spacím
A sice se už domů vracím
Ale to co slyším nezdá se mi
Ono to pokojně chodí po téhle zemi
S hlavou, s očima, ústy, s nohami dvěmi
Proč se to děje - no řekněte mi
Mé oči často krvácí
Když růžové prase se potácí
Na šteklech do fabriky za prací
Mrtví se v hrobech obrací
Někdy se ani na slovo nezmohu
Tiše se v hlavě modlím ku bohu
Ví m že tím nikomu vůbec nepomohu
Jenomže víc prostě dělat nemohu
Tiše si sleduji tu zkázu lidu
Usedám na beton beru si křídu
Píšu svá slova na národní třídu
Sama mám v sobě citovou bídu

Já a syn

21. srpna 2016 v 8:42 | B. |  POVÍDKY
Když jsem byl malý kluk, zbožňoval jsem akvarijní rybičky. Sedával jsem před svým akváriem celé hodiny. Sledoval jsem ten úchvatný svět a jeho obyvatele, záviděl jsem jim, že umí dýchat pod vodou, že si tam můžou tak skvěle žít. Často jsem si s nimi povídal. Nikdy neodpověděly…

"Hej, zlato, nezapomeň na malého! Ve tři ho vyzvedni ze školky" a zabouchly se dveře. Moje žena, dlouhovlasá bruneta co mi učarovala už na střední, zase pospíchá bůh ví kam. Vzali jsme se a nedávno se nám narodil synek. Je krásný po své matce a po mě moji vášeň - fascinaci podvodním světem. Nedávno jsme se spolu cestou ze školky zastavili v parku u jezírka s červenými kapříky a malý byl tak fascinovaný, že jsem ho nemohl dostat domů.
"Pojď, máma na nás bude čekat s večeří. Už to určitě bude studené."
Po chvíli rozhodování se nakonec odhodlal své rybí kamarády opustit a celou cestu domů jsme si povídali o rybí říši. Také jsme se dohodli, že až bude větší a bude konečně umět plavat, pojedeme k moři, pořídíme si pořádný foťák a budeme spolu fotit útesy. Souhlasil a už teď se nemůže dočkat.

"Ahoj, právě jsme se dohodli," ukázal jsem na sebe a na synka "že až budeme starší a naučíme se oba dobře plavat, pojedeme fotit útesy."
Manželka na mě docela dlouho nevěřícně zírala a na její další proslov zíral svýma temně hnědýma očima i malý.
"Jdi k sobě do pokoje, prosím," žadonil jsem u něj, aby nemusel být svědkem další hádky, které se mimochodem poslední dobou stupňovaly. Někdy přemýšlím, jak jsem si vůbec mohl vzít tu holku, za kterou se otočily každé pubertální oči, když já jsem byl vlastně jen naprosto obyčejný, možná i podprůměrný kluk… nebo spíš jak si ona mohla vzít mě. Ne že bych ji nemiloval, ale její hysterické záchvaty, které dostává každých dvacet minut, mi začínají lézt krkem. Chudák náš syn bude na své dětství vzpomínat jen ve zlém. Už jednou jsem jí navrhl rozvod, nebo alespoň pauzu. Před tím jsem to zkoušel i s nějakou odbornou pomocí, ale po této připomínce se to jenom zhoršilo. Častokrát domů chodí opilá a křičí na každého z bytovky, koho potká. Stydím se za ni a stydím se i za sebe, že jsem nedokázal udržet naši rodinu v harmonii a pohodě. Mezitím, co jsem uložil syna do postele za hysterického řevu mé ženy, jsem se zabral do svých myšlenek. Manželka odešla a já zůstal v kuchyni sám. Syn spal a já přemýšlel nad nejlepším možným řešením pro nás pro všechny.



Andělská

19. srpna 2016 v 16:12 | B. |  POEZIE
Zřela jsem anděla
Jak z nebe přilétá
Prochází skrz těla
A křídla si vysvléká
Postával vedle mě
Trochu se usmíval
Tvářil se tajemně
Skoro se vysmíval
Vzhlédla jsem nevěříc
Hleděl mi do očí
Pozdravil a já nic
Život se protočí
Zeptal se na jméno
Já mu ho sdělila
Šeptl Má Eleno
A já jsem tušila
Předtucha varujíc
Že není skutečný
Že je jen vzpínajíc
se sen nevděčný
Hladil mě po tváři
Křídla si oblékl
A se svatozáří
Mi zase odlétl

Jako ten sen k ránu
Co nebývá věčný
Jak sen o Cyránu
Smutně neskutečný

(15 let)

Matoucí

18. srpna 2016 v 14:24 | B. |  POEZIE
Láska je báseň se dvěma směry
Ten letí vzhůru a druhý dolů do hlubin duší
Láska je zrádná je to i kus nevěry
Jednou miluješ potom jsi milovám a srdce buší
Láska je oheň někdy i led
Večer se rozžhavíš k ránu zas zchladneš
Láska je pelyněk a taky med
Je hořká je sladká a ty z ní chřadneš
Je láska nejtěžší cit člověčí?
Inu mate tě mate a to ti nesvědčí

(15 let)

Růžová

17. srpna 2016 v 20:22 | B. |  POEZIE
Je v šoku
Rodiče řekli že nadále
Ji nebudou pomáhat na každém kroku

Sděluje myšlenku od táty
Že kobereček k posteli
Má si koupit z vlastní výplaty

Zuří
Ty peníze jsou moje moje!
Vypouští ze své hlavy tuří

Kamarádka říká že rozčilení chápe
Ovšem zdá se mi
Že občas v konverzaci slepě tápe

Tak teď jí souhlasně přikyvuje
Tyhle dvě opravdu patří
Do kravského růžového hnoje

(Vychází z odposlechnuté konverzace ze včera při cestě z práce. Nechápu, co si to jako ti rodiče dovolují...)

Sebevražedná

17. srpna 2016 v 9:32 | B. |  POEZIE
Ulehám do chladných peřin z vody
Ve snu hledávám do nebe schody

Stále je nenacházím

Až jednou lehnu si na betonovou zem
Až jednou obtočím si krk provazem

Vzpomeneš si

Když mě pak najdeš v kaluži krve
Najednou zjistíš jak nám bylo prve

Teď už ti scházím

Potom když uvidíš průvod smuteční
Utkví ti v hlavě mé skutky středeční

Popláčeš si

(15 let)

Srdeční

16. srpna 2016 v 12:56 | B. |  POEZIE
Slza má teď padá k srdci
Mám tě ráda
Prostě
Přeci
Ty nevidíš tu touhu moji
A moje srdce se teď bojí
Že nevezmeš ho do dlaní
Nepohladíš neobejmeš
V duši mám teď konání
Lásky velké
Ty odejdeš

(15 let)