Květen 2016

Dračí

16. května 2016 v 19:26 | B. |  POEZIE
S hlavou plnou myšlenek
všude jen spousta domněnek
všude slyšíš hlasy lidí
nemyslíš si že tě vidí
koukáš po nich všude kolem
chodíš v kruzích lesem polem
bludně vnímáš neskutečnost
vše ti přijde jako věčnost
pleteš svetr ze vzpomínek
zakopáváš o kamínek
hlavou padáš do svých snů
zavzpomínáš na den z dnů
kdy jsi tím šťastným byl
na světě sám sis žil
silný pocit obav je tu
opakuješ jednu větu
se strachem i bez obav
schováváš se mezi dav
lidé koukají skrz tebe

Hlavou myslet nedovede
nikdo v této situaci

Už začínají létat draci





Orgasmická

14. května 2016 v 0:11 | B. |  POEZIE
Něžné ruce ty když hladí
Se vším hbitě si poradí
Polibky od ucha k rtíku
Vlhký jazyk u pupíku
Hebká bílá jemná kůže
Vzrušit musí všechny muže
Oblé tvary - je nač sáhnout
Zprvu v klidu pak ruku vztáhnout
Nedat chytit k sobě vinout
V jeden chumel těl se svinout
Rychlý dech a v rytmu těla
Mít orgasmus jako z děla

Podivně vzpomínkovo

11. května 2016 v 22:27 | B. |  FOTOGRAFIE
Občas přestávám chápat. Sebe. Především.

A procházím složky se starými fotkami. (Sebe. Především. Nahé? Tovímjenjá.)



Nepravdivá

11. května 2016 v 19:41 | B. |  POEZIE
Celý den
Třese se
Na těle
Nesnese
Pach tvého bytí
Tvé vůně se štítí

Muší

10. května 2016 v 15:07 | B. |  POEZIE
Mrtvé srdce
Slepý lev
Tělem ovce
Zmítá hněv

Lesklé oči
Shnilé duše
Had se stočí
Hřebec kluše

Vrána zpívá
Střevo prasklo
Sob se dívá
A moucha?
Tak ta sere na sklo

Ledová

9. května 2016 v 19:34 | B. |  POEZIE
Nesnáším pohledy
Cítím je za krkem
Brýle a dalekohledy
Vše řeším brekem
anebo útěkem

Nesnáším lidi
Protože koukají
Po chybách se pídí
Klid mi nedají
- oni se dívají

Mrazivý pohled
Studí mě na šíji
Strnulá jak led
Mám pocit že nežiji
Vaše pohledy
nepřežiji.

Krvavá

8. května 2016 v 15:08 | B. |  POEZIE
Jako listy v alejích stromů
Šeptám ti sladká slova do vlasů
Probouzím vřavy blesků a hromů
Jež budí lidi z časů i nečasů

Jsem hořká jak slza z tvého oka
Co prolilo vody nade mnou spousty
Mé hrdlo jen krev tvoji lačně teď loká
A nezkrotně dusí se tvým tělem sousty

Mé druhé já - ta zrůda lačnící
Tělo tvé nebohé nemá již konců
Mé druhé já - ta stvůra ničící
Drásá tvé srdce i srdce všech zvonců

Tazemě / 1 / Deník Rozkvétač

4. května 2016 v 21:06 | B. |  TAZEMĚ
3. Rozkvétač, 0123XYZ
Dnes jsem se probudil na palubě nějaké lodi. Ne nemyslete si, nejde o nějaký samonafukovací člun či samoplachetnici, která si vyrábí svůj vlastní vítr. Ne, ne. Tady je řeč o jiné lodi. A když už jsem se tedy vzbudil na tak zvláštním místě, tak jsem z té plnoty a prázdnoty, které se zde bily a ani jedna nevyhrávala (ani neprohrávala), dostal nápad, že bych si mohl začít zapisovat svůj život. Myslím si, že by to mohlo mít za pár let nějakou cenu. Někdo si určitě bude chtít přečíst o ztroskotanci a mrkvi a jeho naprosto normálním životě.

Měl bych tedy nějak začít.

Ehm.

Ještě včera, co si tak v lehkosti a matně pamatuji, jsme slavili s přáteli narozeniny kamarádovy sestry u mojí sestřenice ze strany mé nevlastní matky. Je to vůbec možné? Kdoví. No a když se večer přehoupl v tu lepší část, tak se mé vidění jaksi zakaluje a jediné, co si tak nějak pamatuji, je vlastně jen velké okno. Staré, bílé, oprýskané okno, stojící v čerstvě zelené trávě na něčí zahradě. Je to krásné okno.

Ale já vážně netuším, co se dělo, nevím, co má tohle všechno znamenat. Možná mě to trošku deptá, možná jsem maličko spokojený, protože se v mém životě konečně něco děje.

Spím?