Poslední minuty bílého blázna

6. dubna 2016 v 21:25 | B. |  POVÍDKY
Hlavou mi momentálně proudí tisíce myšlenek, každá zvlášť uvězněná v černém plátěném pytli, nejspíš proto, aby se na sebe nikdy nemohly podívat a navázat nějaký úzký kontakt, díky kterému by mne vysvobodily z neskutečného zmatku v mé vlastní hlavě, což by bylo potřeba. Mým kamarádem se pro dnešní noc stane bílá vrána, která si ve své hlavě hraje na něžnou holubici, ačkoli je temná a její hrdlo vydává pouze svědomí drásající zvuky.

Pro tuto noc ale bude andělem, pomocí ze snů, jež se v mlhavém oparu propleteném v mé mysli snaží obalamutit vědomí. Mé vlastní vědomí. Vše, co se okolo mě děje, už prostě nechce vidět, jak se utápím ve všem, dokonce i ve skutečnostech, které měly mít pozitivní dopady, ale díky mému nepříliš optimistickému myšlení dopadly na můj mozek ve světle negativ vyzařujících reflektorů.



Stěží ještě rozpoznávám obrysy známých tváří, jejichž starostlivý pohled směřuje posledních patnáct minut pouze na mou, v bílou košili oděnou osobu. Do očí se mi vlévají slzy, zkreslujíc mi výhled do obličejů, které mě měly rády a nyní se mě děsí. Jemně se zrcadlí ve skle, díky němuž ode mě udržují bezpečnou vzdálenost pro jejich myšlenky. Ani jedny oči se nedívají do těch mých, slzavých, klížících se, usínajících. Bílá vrána nade mnou opět mávla křídly a v ústech se mi rozlévá chuť medu s nepřitažlivě zahořklým dozvukem. Opět.

Ve snech si čtu modrým inkoustem psané zápisky ze starých deníků jednoho člověka, jenž byl srdci mému velmi blízký. Mysli více, nežli srdci, jelikož srdce s láskou má společného snad tolik, jako já s bláznem připoutaným koženými řemeny na nemocničním lůžku. Přesto se láska srdci přisuzuje, a přesto se o mne takto hovořívá. Jen si v zamlžené mysli snažím vzpomenout, číst, uspořádat si vzpomínky a pocity do příslušných polic a šuplíků a již nikdy se ničím a nikým nenechat rozhodit natolik, že budu muset žádat o pomoc bílou vránu. Do mé hlavy bránu.

Poslední zastřený výjev před mýma temně hnědýma očima je azurově modrý stůl, ačkoli celá scéna odehrává se v zašedlých a fádních odstínech. Nějaká osoba usedla na židli. V rukou třímá, nebo snad zdá se, že nervózně ohmatává psací pero s výrazným stříbrným leskem. Zář oslnila můj zrak a já s těžkostí rozpoznávám další obličeje za sklem. Nyní už z dálky, odněkud jinud, z jiného pohledu jim do očí hledím a na nočním stolku stojí láhev od vína se stonkem uvadlé růže. Z mužových očí, třímajících moji nehybnou ruku se hrnou slzy…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dubiouscat Dubiouscat | Web | 6. dubna 2016 v 21:38 | Reagovat

Vám, že to je povídka, ale je to až děsivě přesný, co se týče mého života. Velmi dobře napsáno, až příliš možná:)

2 Akim Akim | E-mail | Web | 11. srpna 2016 v 13:11 | Reagovat

Proč se oči bojí pohledět v temnotu očí jiných?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama