Poslední den opuštěné dívky

5. března 2016 v 13:54 | B. |  POVÍDKY
Zmáčený list starého výtisku novin se přilepil na chodník. Dopadají na něj prudké kapky podzimního deště, doprovázeného silným studeným větrem, co si hraje s korunami stromů, jako by to byla snad jen pouhá křehká peříčka. Na chodníku se tvoří nesčetně mnoho kalužin, v nichž má voda příměs hlíny, kterou splavuje z nedávno posečeného trávníku.

Stoupám stromovou alejí dál do kopce. V pravé ruce pevně svírám rukojeť deštníku. Je po babičce, s motivem různých koleček, proužků, trojúhelníčků a spirálek v příjemných odstínech starorůžové. V levé ruce třímám plátěnou tašku s jídlem, které potřebuji k přežití na další tři dny, čili na víkend. Nejbližší obchod je od mého skromného bledě žlutého domku vzdálený přes čtyři kilometry a ten bývá, ke vší smůle, přes volné dny zavřený.



Na zem dopadají kapky deště prudčeji. Intenzita větru se zvyšuje a rukou, jíž držím deštník, mi projela křeč, když jsem ji pevně stiskla při poryvu vichru. Blížím se k domovu. Chodník skončil současně s alejí a já jdu pomalým krokem po zablácené pěšině. Deštník konečně odkládám do předsíně a prudce za sebou zavřu dveře z tmavého dřeva. Otočím klíčkem a pověsím jej na zrezlý hřebík šikmo zaražený do cihlové zdi.

Zuji si promočené boty a nyní už nahnědlé ponožky nechám spadnout někam na zem. Však je za chvíli uklidím. Nákup položím na rozviklaný bílý oprýskaný stůl, stojící uprostřed místnosti se dvěma okny. Poté zjišťuji, že pečivo je stejně mokré jako ponožky. Mléko, šest vajíček, rajče, máslo a několik deka salámu pokládám do prázdné lednice, k níž sice vede kabel zastrčený do zdi, ale nic jím neproudí. Zatáhnu ukapávající kohoutek, přešlápnu na studené podlaze a zachvěji se zimou.

Převlečená do suchého svetru a kamaší usedám před plechová kamna v rohu pokoje, kde je červená pohovka a jedna napůl ulomená police s několika knihami. Oheň v kamnech osvěcuje holé stěny pokoje. Ležím na pohovce a moje prokřehlé tělo vstřebává sálající teplo z kamen. Po pár minutách oheň uhasíná, nemám čím bych oživila skomírající plaménky.

Tiše poslouchám tlukot svého srdce. Je pomalejší, střídmější, plašší a bolestivější. Usínám a zdá se mi sen o nádherné zahradě s milými lidmi, teplými paprsky slunce a bohatě prostřenými stoly…

Mé bezvládné tělo, ležící na červené pohovce, nachází v pondělí ráno listonoška, která s leknutím pouští z ruky psaní, v němž se píše o smrti mého majetného strýce a třetině majetku, který je přepsán na mě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 6. března 2016 v 18:48 | Reagovat

Zajímalo by mě, kdo jednou najde moji schránku...snad ne rodiče.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama