Březen 2016

Nevěrná

13. března 2016 v 14:35 | B. |  POEZIE
V půlnočním světle zabouchla vrátka.
Ve dveřích zachrastil klíč.
Ona pocítila chtíč.
Vešla tam, kde spolu spávají,
Nemluvě, vešla potají.
V očích jí svitly plamínky hněvu,
Když spatřila vedle něj tu lehkou děvu.
Tu lehkou děvu, co byla tak krásná,
vznešeně lehká
Dřímala u něj a byla tak,
tak velice křehká.
Slza jí po tváři skanula.
Byla hořká.
Tiše se k té děvě sehnula.
Ty její vlasy, jak havraní peří!
Tak černé, tak ostré
jak jazyk ještěří.
V hlavince nápad
- blesk
Nesmí to udělat
Nesmí? Musí.
Ale mohlo by vypadat
Jen, jen jako nehoda
Nehoda...
Upadne na schůdku, oči zavřené
Upadne na schodě, ruce zkřížené.
Ona je pomstychtivá.
"Vrah ze mě nebude"
Vzdychla a padla
V pokleku chytla se na skříni madla.
Držela pevně se, ruka pak svolila
Vedle té skříně se nevinně svalila
Našla ji ráno tam, ta lehké děva
U skříně s dveřmi z dubového dřeva.
Příčinou smrti byl žal, smutek, nenávist,
Jak konstatovati doktor -
"ji skolila pro závist."
Pro závist jen z čisté duše.
Pro šíp co letí skrz srdce,
střelený z kuše.

Z kuše nevěry.

(15 let)

Vztah – špatná zkušenost, nádherná přítomnost

9. března 2016 v 23:10 | B. |  VZHŮRU NOHAMA

Vážně doufám, že mě za můj názor nikdo neukamenuje. Taktéž doufám, že v mém zamýšlení se nalezne alespoň někdo pochopení a bude se mnou, i kdyby jen částečně, souhlasit. Naposledy doufám, že si o mně nebudete myslet špatné věci ve spojitosti s mojí minulostí.

Začnu tedy od toho, co bylo, a s tím spojenými prožitky, které nyní nazývám špatnými zkušenostmi. Na základní škole jsem byla snad jediná bez kluka, bez vztahu na týden, nepolíbená. Jak už to bývá, můj tehdy pubertální mozek se touto problematikou zbytečně moc zaobíral a já jsem si dělala naprosto nesmyslné starosti. Úplnou, nepříliš šťastnou náhodou, do mého života pak vstoupil On, ten první kluk, který se dostal do tak velké blízkosti mého srdce, ostatně i do blízkosti partií ostatních.

Zamilovanost dokáže být docela velká mrcha, nechá vás koukat se na vše kolem přes silně zabarvené brýle, které vám nedovolí vidět nedostatky. Pro zamilované nastává sluníčkový čas plný úsměvů. Posléze přichází zlom, sluníčko se na chvíli schová do bachratých šedivých mraků a je šero. Tma. Začínáte protějšek vidět černě. Veškeré společné aktivity, které bývaly značně příjemnými, se stávají spíše utrpením. Je toto snad přirozený vývoj vztahu? Ano, z části tomu tak je. Z druhé části je právě důležité to, jestli v období začínajícího šera podlehnete splínu mraků, nebo za nimi pořád budete vidět slunce, které jednou vyjít musí, ať chce či nechce.

Medvěd

8. března 2016 v 9:42 | B. |  PSYCHADELIC
Medvěd v ilustrátoru byl pár dní skvělý psycholog. Těším se na další čtyřiceticentimetrový zvíře.


Poslední den opuštěné dívky

5. března 2016 v 13:54 | B. |  POVÍDKY
Zmáčený list starého výtisku novin se přilepil na chodník. Dopadají na něj prudké kapky podzimního deště, doprovázeného silným studeným větrem, co si hraje s korunami stromů, jako by to byla snad jen pouhá křehká peříčka. Na chodníku se tvoří nesčetně mnoho kalužin, v nichž má voda příměs hlíny, kterou splavuje z nedávno posečeného trávníku.

Stoupám stromovou alejí dál do kopce. V pravé ruce pevně svírám rukojeť deštníku. Je po babičce, s motivem různých koleček, proužků, trojúhelníčků a spirálek v příjemných odstínech starorůžové. V levé ruce třímám plátěnou tašku s jídlem, které potřebuji k přežití na další tři dny, čili na víkend. Nejbližší obchod je od mého skromného bledě žlutého domku vzdálený přes čtyři kilometry a ten bývá, ke vší smůle, přes volné dny zavřený.


Země Elpo

3. března 2016 v 22:22 | B. |  POVÍDKY
V zemi Elpo, kdesi hluboko v temném a dušíplném lese, na území kmene Jasků, se mezi lístky kapradin něco zabělalo. Salen ten jas také zahlédla. Přistoupila blíž a z kapradí vytáhla malý kousek bílé látky. Přejela přes něj hebkou dlaní, ohlédla se, a bez dalšího zdržování pokračovala v cestě. Věděla přesně, koho hledá, ale nevěděla kam jít. Nevěděla, kam Blaamové odnesli Mariah. Nevěděla, kde ji ukryli. Nevěděla, jestli přijde pozdě nebo včas. Proužek látky z šatů Mariah byl jedna jediná indicie.
Cestou si všímala sebemenších změn v krajině, kterou již tak dobře znala. Její oči kmitaly po každém stromku, po všech jeho větvičkách, všímala si všech kamínků na pěšině. Asóra jí řekla jediné. Jdi tam, kam tě nohy ponesou. Jenomže její nohy ji už neposlouchaly. Šla bez mála celý den a nestačila se zastavit. Neměla čas - ne v tuto chvíli. Musí Mariah zachránit.

Nadějeplná

2. března 2016 v 21:19 | B. |  POEZIE
Byla tu
naděje.
A nic se
neděje.
Byla tu.
Odešla.
Mě jenom
obešla.
V celé své kráse
kolem mě prošla,
špitla mi do ucha -
"Tvá touha pošla."
Slzy
z očí se linou.
Tvojí.
Jen tvojí vinou!
Šťastná jsem byla,
o tobě snila,
zmizel jsi.
Nehlesl.
Chtíč ve mně
poklesl.
Zmizel jsi.
Nejsi tu.
Srdce je
v kokpitu
padajícího letadla,
jež do země se řítí
a ty ani nevíš
co vše k tobě cítí.
Ten cit je k tobě!
Je velký, je pořád!
A byl i v době,
když jsi tu nebyl.
Já snila o tobě,
o mém princi krásném.
Byli jsme při sobě.
Spolu v nebi jasném.
Šeptal jsi "Skoč!"
Miloval si.
Nenávidíš.
Jen nevím proč…

(15 let)