Tak tam stála

19. ledna 2016 v 23:43 | B. |  POVÍDKY
A tak tam stála. Skrze slaměný klobouk jí na rozpálená ramena dopadaly lehce se chvějící zlatavé odlesky slunce, blankytně modré oči měla zalité jasem z celého širého světa a mimo to i spoustou diamantových slz, které jí dělaly na jemně snědé pokožce lesklé potůčky plné smutku, hněvu a lítosti. Její oči hleděly do dálky na to, jak vánek odnáší prožité včerejšky či snad i zítřky smáčené krůpějemi slz. Proletěl kolem ní motýl. Hedvábnými křídli rozrážel tu tíhu vzduchu s opojnými vůněmi lepších dní, dokázala vidět snad každičký pohyb, každé kmitnutí jeho křehkých křídel. Pozorovala, jak se i ten drobounký hmyz vzdaluje od její osoby.

Stála nehnutě. Kdo ji neznal, mohl by si z dálky pomyslet, že vidí sochu, vytesanou z mramoru, s prázdnýma očima, kamenným srdcem a žádnou žilou, kterou pravidelně proudí horoucí krev a rozlévá jí po těle život. Z blízka by si ji kde kdo mohl splést s realistickým obrazem malovaným nejvzácnější barvou na tom nejdražším plátně, s vyobrazením ženy tak pozoruhodné a bájné, krásné, až omamné, která jaktěživ nemohla existovat.Jen ten, kdo ji znal, byť z vyprávění či z vlastní zkušenosti, jen ten mohl vědět, kdo se v té mladé dívce skrývá a proč den co den stojí na stejném místě a vzhlíží do dálek prostoupených vůní skořice a mořského písku.



Celé její srdce pukalo každý den žalem, obě její oči se každé ráno obracely k obloze a svým nepoddajným pohledem se snažily přivolat ztracenou duši. Její ruce by nejradši pevně stiskly to, co bez zábran a jakýchkoli břehů řeky lásky milovala, to, co jí před léty proklouzlo mezi tenkými, byť hbitými prsty. Jistě a rozhodně by držela svoji druhou část, potřebnou k životu naplněnému krásou, kdyby jí ji slané a nepříznivé deště nenechaly protéct těmi mladými dlaněmi. Ručkama, které nebyly schopné před tolika časy nést takové břímě.

Stalo se to tehdy, kdy v noci svítil měsíc tak, že nikde, ani v jindy nejčernějším a nejzazším rohu, se nedalo ani trochu tmy nalézti. Tolik světla nedalo spát mnoha lidem. Ulicemi chodily zástupy lidí a na každém rohu v ulici se tvořily skupinky tiše štěbetajících žen. Některé měly již noční úbor a přes něj oblečený lehký svetřík, nebo měly přes ramena barevné hedvábné šátky se vzory, které strhávaly pozornost nejedněch očí. Mezi toliko lidmi byla i naše tajemná mladá dívka, ruku v ruce držíc se s pohledným snědým mládencem s vlasy spletenými do neforemného copu. A tehdy jej pustila.

Tehdy se jejich zamilované prsty rozpletly v mžiku, během jediné sekundy od sebe byli na hony vzdáleni. Pohledem plným vzrušení a lítosti na sebe naposledy pohlédli - hleděli si do očí přes plnou ulici dlouho. Tak dlouho, než se před očima mladíka setmělo na nekonečně dlouhou dobu. Zpětně dolehly k jejím uším dva výstřely a zvuk těla padajícího k prašné zemi obklopeného křikem a zmatkem, jež se na ulici utvořili. Chvíli poté bylo ticho. A pak šlo slyšet další a další rány, další dlouhé pohledy do očí, které se začínaly stávat prázdnými, lidé marně hledali černé koutky, kam by se mohli před krutou skutečností uschovat.

A tak tam stála. Skrze barevný šátek jí na bledou kůži na krku profukoval jemný vánek, přinášející chlad a nostalgii. Své blankytné oči měla vyschlé, již neměla slz, které by jí na tváři dělaly lesklé potůčky plné smutku, hněvu a lítosti, protože pochopila, že smrt nikdy nespí. Ani v nejčernější noci, ani v noci, kdy měsíc svítí tak, že nikde, ani v nejzazším rohu, se nedá ani trochu tmy nalézti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama